Jan Potměšil: Ochota přijmout zodpovědnost za vlastní příběh je hrozně důležitá

Pocházíte z Prahy a narodil jste se přímo na sedmičce…

To je pravda. Narodil jsem se na Štvanici v bývalé porodnici, co tam teď už není. Místo ní už dlouho stojí tenisový areál. Pořád ale vyplňuju, že jsem se narodil v Praze 7. Jako dítě jsem bydlel kousek dál na Červeném vrchu, to už je v Praze 6, nicméně na Prahu 7 jsem se vracel znovu a znovu. Jako kluk jsem hrál fotbal a chodil na zápasy ligových klubů: na Spartu a na Letnou na stadion. Mnohem později jsem měl období, kdy jsem byl dennodenně ve Stromovce, jezdil jsem tam trénovat na kole, proběhnout se se psy a potkat se s kamarády, scházeli jsme se tam ráno, vzápětí jsme šli do posilovny na stadion – dnes je to sportovní hokejová hala. A vidíte, hala: tam jsem od 90. let chodil na nejúžasnější koncerty, na Ozzyho Osbourna, Deep Purple a další. Mám to pořád pod kůží.

Jaká vzpomínka se vám vybaví v souvislosti s Prahou 7 jako první?

Během Sametové revoluce jsem na stadion na Letné přinesl revoluční materiály s prohlášením studentů z DAMU. Tehdy byl zápas Sparty s Košicemi, byla to neděle 19. listopadu, přímý přenos. My jsme s Ondrou Vetchým chtěli přemluvit naše vrstevníky, fotbalisty Ivana Haška a Václava Němečka, kteří byli jádrem Sparty, jestli by neměli chuť si vzít nějaký znak – třeba černou pásku na dres, aby se v přímém přenosu stalo něco nápadného. Aby se lidi ptali co se děje, protože ty události Sametové revoluce měly přísnou cenzuru, za okraj Prahy se informace nedostaly. Nakonec se to vážně stalo.

Vy jste ale ten fotbalový zápas nakonec vůbec neviděl, je to tak?

Přesně tak. Když jsem vyšel z kabin, šel jsem si dát párek ke stánku, najednou mě kontroloval policajt a vzápětí mě zatkli. Odvezli mě na Letnou do ulice Milady Horákové na služebnu Veřejné bezpečnosti. Dvakrát mě vyslýchali, mezitím nechali, abych dostal strach. Zadrželi mě na 48 hodin. Dva dny po revoluci, chápete to? (smích) S velkou radostí jsem byl v úterý propuštěn a užíval jsem si, že jsem zas volný a pokračoval ve snaze, aby se Sametová revoluce naplnila, a aby se ten režim změnil.

Vraťme se ještě k vašemu dětství. Byl jste hodně sportovně založený. Nezáviděl jste klukům z vesnice víc sportovního vyžití? Nemrzelo vás, že jste z Prahy?

Nemrzelo, jsem moc rád. Praha je pro mě domácí prostředí. Ty úžasnosti co tady jsou, genius loci… Jsou tu i oázy klidu. Třeba Vyšehrad nebo spousta parků, kde si člověk odpočine. Byl jsem v Praze dokonce i na běžkách. Navíc jsem jako dítě jezdil do Jižních Čech, byl jsem u babičky celé léto a trávil tam většinu víkendů. Tam cítím, že jsem taky trochu doma. Jezdil jsem tam celé dětství, scházela se tam celá rodina. V té vesnici Lom je navíc početná generace stejně starých kluků jako já, postavili jsme dokonce fotbalovou jednáctku. Bylo to šťastné období. Doteď se tam vracím. Tam taky patřím.

Čím jste chtěl být jako kluk?

Moc si to nepamatuju, určitě jsem neměl takové ty klasické sny jako popelář nebo kosmonaut. Bavily mě plachetnice, lodě, tak asi námořník nebo pirát, to mě nejvíc bavilo. Četl jsem Julese Verna.

Rodiče byli sportovci, nechtěli mít doma raději sportovce?

Odmala jsem sportoval. Žádný ze sportů mi nechyběl. Tatry  a Krkonoše jsme s rodiči v létě prochodili a v zimě jsme tam lyžovali. Každý rok jsme jezdili na lyžařské kurzy. Byla to dobrá škola jak do života, tak do toho sportu. Jsem moc vděčný, že to tak bylo. Dostali jsme s mojí sestrou takovou volnost, nebyl žádný tlak, předčasné plány. Třeba, když jsem na konci druhé třídy na hřišti najednou udělal kličku a dal jsem gól, zatoužil jsem hrát fotbal. Tatínek tenkrát zjistil, co je potřeba, a já začal hrát fotbal.

K filmu jste se z fotbalového hřiště dostal jak?

Bylo to nějak přirozené. V osmi letech si mě vybrali ve škole z tehdejší Československé televize, abych uváděl pořad pro děti o knížkách. Asi mě zapsali do nějakého rejstříku. V devíti nebo deseti letech mě pak obsadil pan režisér Dudek do bakalářské povídky Lokomotiva vedle Vladimíra Menšíka, to byly fascinující zážitky. Najednou jsem musel obstát ve škole, chodit na fotbalové tréninky a zároveň jsem se mohl účastnit filmování. Asi mi to šlo a všichni kolem mě měli radost, o to víc mě to bavilo. Bylo přirozené, že se dalo vše stihnout a rychle se přeladit na to druhé. Dělo se to paralelně. Jsem vděčný rodičům, že dali všemu volný průběh a že mě podpořili, ať zkusím všechno. Nikdy jsem necítil tlak… Chci takový být i pro své syny, abych je motivoval, ale nelimitoval.

Když jste se rozhodoval, čím budete, proč jste vybral místo sportu herectví?

Já jsem nevěděl, co bych chtěl dělat, všechno mě bavilo úplně stejně. V těch 13, 14 letech můžete mít touhu po něčem, ale nevíte, jestli je to ono. Byl jsem vděčný, že jsem šel na všeobecné gymnázium, rozhodnutí, co budu dělat, se tím oddálilo. Pedagogové byli skvělí. Biologie, architektura, sport, herectví, vše mě bavilo. Ten rozptyl, co bych mohl všechno dělat, byl obrovský. Rodiče mi ale nikdy nijak nepodsouvali, jakou cestou bych se měl vydat. Když se blížil termín odevzdání přihlášky na konkrétní školu, dostal jsem nabídku hrát v inscenaci Hrátky. Bylo to intenzivní, najednou jsem ucítil impulz. Vyplnil jsem přihlášku na DAMU…  a nedostal jsem se.

Přišlo zklamání?

Vlastně ani ne, nebylo mi ještě osmnáct let, říkal jsem si, že to tak má být. Byl začátek února, tak jsem se začal připravovat na Fakultu tělesné výchovy a sportu. A dostal jsem se. Chodil jsem do prvního ročníku a přišla další nabídka, tenkrát do seriálu Třetí patro. Na fakultě mě to ohromně bavilo, ale herectví mě pořád přitahovalo, tak jsem si dal přihlášku na DAMU znovu a přijali mě.

Během roku 1987 šly do kin hned tři filmy Bony a klid, Proč? a pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Vám bylo 21 let a v podstatě ze dne na den se z vás stala hvězda…

Vidíte, já si ani nepamatuju, že to bylo v kinech v jeden rok. Ale bylo to ale úžasné období.  Zvládl jsem absolvovat první ročník a v létě točil s úžasným štábem Zdeňka Trošky a kameramana Jaroslava Brabce. Celé léto jsme byli v přírodě, na Frýdštejně, na Bouzově, na pozemcích Barrandovského studia. A v zimě 1987 už jsem točil Proč?. Domlouvalo se, jestli můžu být ostříhaný dohola, aby mi pak dorostly vlasy do Bony a klid – to jsme točili v průběhu jara. Nádherná práce. Všechny filmy dopadly skvěle. Měl jsem i sportovní aktivity a všechno se stihlo, to bylo úžasný.

Kromě toho jste ještě stíhal divadlo?

Ano. Zkoušel jsem v Divadle Na zábradlí Caligulu. V letech 1987 až 1988 jsem hostoval na Vinohradech. Do toho byla škola už hodně intenzivní, připravovali jsme absolventské představení do Disku a v roce 1988 jsem točil film Vlastně se nic nestalo s režisérem Evaldem Schormem, s Janou Brejchovou, Janem Kačerem a Terezou Brodskou. Takhle to šlo za sebou.

Filmy Bony a klid ani Proč? nejsou zrovna ideologické. Jak to, že jste je mohli vůbec natočit?

Na konci 80. let se začala komunistická ideologie drolit, najednou se dalo mluvit sice v náznacích, ale mnohem otevřeněji i o, jak se tehdy říkalo „společenských nešvarech“. Když jsem si četl scénář, ať už Proč? nebo Bony  a klid, vnímal jsem tam rovinu toho, že je to o tématech, o nichž se do té doby veřejně nemluvilo. V obou filmech jsou různé podprahové věci, i já měl pocit, že jsou provokativní a revoluční, ale oni nám to schválili. Bylo to napsané tak, že to bude o lidech na okraji společnosti, ať už to byli veksláci nebo fotbaloví fanoušci, byli ve scénáři popsaní tak, že je divák měl spíš odsoudit, dopadlo to ale úplně jinak.

Jaký je rozdíl mezi filmy Bony a klid a jeho pokračováním?

Bony a klid před 25 lety i teď točil Vít Olmer, tenkrát do toho šel s velkou energií a teď znovu. Není to ale pokračování. Když je to po čtvrt století, ani by to nešlo, je to samostatný příběh lidí, kteří jsou zase někde jinde. Někoho změna režimu vynesla nahoru, někdo je dole, každý se snaží se svým příběhem, jak umí. Jsem za to rád. Velký obdiv režisérovi. Ve filmu jsem konfrontován i se svým osobním příběhem. Ochota přijmout zodpovědnost za vlastní příběh je důležitá, a to nejen ve filmu, ale i v životě.

Kromě toho, že stíháte hrát v divadle a natočil jste nový film, „vychováváte“ i nové umělce…

Čtyři roky učím studenty režie na FAMU práci s hercem. Tam můžeme mluvit o všem, co nás v životě zajímá, musíme komunikovat, já můžu podat zpětnou vazbu, říct, co je pro herce důležité, co ho motivuje. Navíc jsem se na katedře potkal s řadou výborných režisérů a osobností - Věra Chytilová, Vít Olmer, Ivan Vojnár, Pavel Marek, Bohdan Sláma, Honza Hřebejk a další. Je to nový úhel pohledu a rozměr, mám radost, že tam můžu učit. Kromě toho učím i herectví na konzervatoři. Zkušenosti z jednotlivých škol se prolínají, konzervatoristé občas hrají ve famáckých filmech, vzájemně se poznávají a získávají zkušenosti.

Kde jinde než v kině vás čtenáři uvidí?

Moje domácí scéna je spolek Kašpar v Divadle v Celetné. Právě připravujeme náš letní speciál, Vančurovo Rozmarné léto. Čeká nás 800. repríza Růže pro Algernon. V létě, první týden v srpnu,  budeme hrát na hradě Kašperk v Kašperských Horách. Nově hraju představení Hlava v písku v režii Patrika Hartla s Ivanou Chýlkovou. Těším se na další představení, co nás čekají přes prázdniny. A hlavně na léto kvůli klukům a manželce.

Profil

Herec Jan Potměšil se narodil 31. března 1966 v Praze, kde i vyrůstal a dodnes žije. Od mládí se věnoval sportu, ale i herectví. Poprvé se před kamerou objevil už v devíti letech v inscenaci Vánoce, na které nikdy nezapomenu. Rozhodl se pro studium na DAMU, kam se ale napoprvé nedostal. Rok studoval na sportovní škole, ale druhý pokus o studium herectví už ale dopadl. V pouhých jednadvaceti letech se stal velmi populární díky filmům Proč?, Bony a klid a pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci. V roce 1989 měl automobilovou nehodu, která ho upoutala na invalidní vozík. Po dvou letech strávených po nemocnicích a rehabilitacích se opět vrátil na divadelní prkna. Stal se členem divadelního spolku Kašpar, ve kterém hraje dodnes, objevil se v několika seriálech a filmech. Letos měl premiéru film Bony a klid 2.  Má mladší sestru, je ženatý a má dvě děti.