Helena Třeštíková: Bydlení na Letné se podobá životu na vesnici

Říká se o vás, že jste letenská patriotka. Jak dlouho v Praze 7 vlastně žijete?

Je to přesně třicet let. Předtím jsem s rodiči bydlela ve velkém bytě na Václavském náměstí. Později se do něj přistěhoval i můj muž. Ten ale pocházel z Letné a na Letnou ho to pořád táhlo, zvlášť po tom, co se nám narodily děti. S kočárkem to bylo v centru peklo. Kromě Františkánské zahrady nebylo kam jít na procházku. Sehnat byt ale v té době nebylo vůbec jednoduché. Dva roky trvalo, než se nám podařilo uskutečnit výměnu a přestěhovat se do Kostelní ulice.

Splnilo bydlení na Letné všechna vaše očekávání?

Rozhodně ano. Vůbec mi nedělalo problém si zvyknout.  Příchod na Letnou byl krásný i díky milým lidem, které jsme tu poznávali. Moc ráda vzpomínám třeba na první kontakt s paní doktorkou Tesařovou, která léčila mého syna. Byla naprosto úžasná a já díky ní získala dojem, že na Letné žijí samí báječní a milí lidé. K paní doktorce Tesařové dnes chodí syn s mou vnučkou. Věci se tu moc nemění.  

Umíte si představit, že byste žila někde jinde?

Těžko. Jsme tady strašně spokojení a pořád si to s manželem opakujeme. Je hrozně fajn, když člověk žije tam, kde žít chce. Nám se to podařilo, a dokonce i naše děti se s Letnou sžily a zůstaly tu, přestože se už dávno osamostatnily. Dcera Hanka tady například pořádá sousedskou slavnost v rámci akce Zažít město jinak.

Na bydlení v satelitním domku za Prahou by vás tedy asi nikdo nenalákal…

Vždycky mě děsily paneláky a satelity jsou takové paneláky naležato. Je to umělé bydlení bez infrastruktury. Na Letné nám nic nechybí. Bydlení tu má skoro ráz vesnického života. Lidé se vzájemně znají, máme dobré sousedské vztahy, fungují tu stále stejné malé krámky. Není to anonymní prostředí. Žije tady i spousta našich kamarádů a další se sem stěhují, protože je Letná magicky přitahuje.

Máte tu nějaká obzvlášť oblíbená místa?

Platanová alej u Expa je nádherná a unikátní. Pak samozřejmě Letenský park s výhledem na Prahu a posezením u Letohrádku. Z kulturních institucí jsem si hodně oblíbila Bio Oko. Máme ho blízko, je to bezvadné kino se skvělým repertoárem. Navíc je tam možnost příjemně posedět v kavárničce. Taky do Veletržního paláce občas ráda zajdu na nějakou tu výstavu.

Nenašlo by se přece jen něco, co vám na této čtvrti vadí?

Pravda je, že když jsme se sem stěhovali, byla Kostelní ulice poměrně klidná, což už teď moc neplatí. Ale to je jen drobná nevýhoda. Někudy ta auta jezdit musí.

Přejděme k vaší profesi dokumentaristky… Na čem v současné době pracujete?

Mám rozdělaných několik časosběrných dokumentů, celkem je to asi dvacet různých příběhů. Letos jsem dva z nich dokončila. Jeden byl o divadelníkovi Jakubovi Špalkovi a druhý o hudebníkovi Vojtovi Lavičkovi. Nevýhoda časosběrné metody je, že trvá dlouho, než máte hmatatelný výsledek a hotový film. Dlouho na něčem pracujete, aniž byste měla jakoukoli jistotu, že z toho něco bude. Pocit čistého stolu asi nikdy mít nebudu.

Jak je to s Manželskými etudami? Pokračujete v jejich natáčení?

Ano, připravuji už jejich třetí pokračování. V projektu pokračuje také moje dcera Hanka, ta ale sleduje jiné manželské páry. Rádi bychom projekt Manželských etud rozšířili o rodiny z dalších evropských zemí, ale to je zatím ve hvězdách.

Kromě Manželských etud si velkou oblibu diváků získaly vaše dokumenty Katka a René. Sledujete dál jejich hlavní protagonisty? Co s nimi dnes je?  

Co se týká narkomanky Katky, tak to je hodně smutný příběh. Je to s ní pořád stejné, její život se nevyvíjí vůbec nikam, mění se jen kulisy, takže už v podstatě není co natáčet. U Reného je to zajímavější. Provozuje hospodu v Českých Budějovicích, navíc se objevil jeho dospělý syn.

Často se při své práci setkáváte se silnými, depresivními příběhy. To asi musí být náročné?

Není to tak strašné. Ve výsledném filmu působí příběhy natáčených lidí intenzivněji. Ve skutečnosti je to tak, že se s hrdiny svých dokumentů scházím jednou za několik měsíců, takže ty zážitky jsou hodně naředěné. Horší je, když to potom ve střižně dáváme dohromady. Leží vám to pak dlouho v hlavě a nemůžete se toho zbavit. Obtížné jsou taky chvíle, kdy je člověk blízko hrozným věcem a rád by zasáhl, ale nemůže, nebo neví jak. O tom byl ostatně velký spor mezi studenty na FAMU – zda moje pozorovatelství není málo, zda jsem neměla nějak zasáhnout. Ale pokud se například Katka nechce léčit, není možné ji k tomu donutit násilím.

Zmínila jste své působení na FAMU. Jací jsou podle vás dnešní studenti?

Jsou vnitřně svobodnější, než jsme byli my. Vyjíždějí na zahraniční stáže, mohou řešit nezávisle i politická témata, což za nás nešlo. Taky víc tlačí na pilu, někdy je to až moc, ale obecně je to dobře. My byli zabrždění a sešněrovaní dobou. Nastupující generace je velmi free. 

profil

Helena Třeštíková

Narodila se 22. června 1949 v Praze. Na FAMU vystudovala obor režie dokumentárního filmu. Během své kariéry natočila více než čtyřicet dokumentů. K těm nejznámějším patří Manželské etudy, Katka, Marcela nebo René natáčené časosběrnou metodou. Film Marcela získal cenu za nejlepší evropský dokument na mezinárodním festivalu v Seville. Za film René získala cenu Evropské filmové akademie. Od roku 2002 působí jako pedagožka na FAMU. V roce 2007 byla krátce ministryní kultury. Manželem Heleny Třeštíkové je architekt Michael Třeštík. Mají dvě děti a jednu vnučku. Všichni žijí na Letné.