Podle místa narození jste Pražák, kde jste se učil bruslit?
Narodil jsem se v Praze v porodnici na Bulovce, ale v mých v pěti letech jsme se přestěhovali do Klecan, kde jsem prožil pěkné dětství. Takové to vesnické. Hodně jsme s kamarády řádili, běhali venku, stavěli bunkry a sportovali.
Takže k hokeji jste se dostal klasicky, po staru, na rybníku?
No jasně. Poprvé jsem bruslil v Klecanech s dědou na rybníku. Pak mě v šesti letech přivedl táta na nábor na Spartu a od té doby jsem tady.
Jak jste zvládal spojit hokej a školu, pro mnoho sportovců to bývá problém…
Přes týden jsem dojížděl do základní školy na Prosek a potom na osmileté gymnázium Svatopluka Čecha do Troje. To už jsem byl ve Spartě, takže nebyl čas na zábavu, ale hned po škole jsem utíkal na zimní stadion na trénink. Z Klecan jsme tu byli dva, po tréninku jsme jeli metrem do Kobylis a pak autobusem domů. Až v juniorech jsme po trénincích chodili s klukama občas posedět do holešovického hotelu Henry, kde nás už v restauraci dobře znali.
Teď už asi v Klecanech nebydlíte?
Ne, ne, v Hloubětíně, s přítelkyní máme byt v novostavbě nedaleko Poděbradské ulice. Kousek od nás je cyklostezka, která vede až do Kejřova parku, kam chodíme venčit našeho bígla. Opačným směrem vede cyklostezka do centra Prahy, takže ještě před letní přípravou jsem z domova jezdil do Holešovic na kolečkových bruslích. Jinak máme s přítelkyní rádi procházky z Václaváku přes staroměstské uličky a Karlův most na Hrad. A občas si zajedeme do multikina do Letňan.
Na jaké filmy chodíte rád?
Baví mě komedie s Jimem Carreym nebo kriminálky s Denzelem Washingtonem.
Vy jste vždycky hrál jen hokej?
Hodně mě baví fotbal, hrál jsem až do dorostu závodně za Klecany. Kdybych neskončil u hokeje, tak bych se věnoval fotbalu. Rekreačně dávám volejbal, tenis.
Teď mám na vás klasickou otázku: Jaký je váš hráčský vzor?
Pro mě to byl vždycky vzor Jaromír Jágr. V pokojíčku jsem měl plakáty, sbíral hráčské kartičky. Pamatuji si, když jsem chodil do třetí třídy a táta měl narozeniny, tak jsem mu napsal vzkaz na papír: „Přeji ti všechno nejlepší a koupil bys mi kartičku Jaromíra Jágra?“
Jako malý kluk jsem ještě obdivoval Dominika Haška, protože mě lákalo být v brance. To mi ale táta nedovolil, to u něj nepřipadalo v úvahu, protože podle něj mají brankáři nižší šanci se prosadit.
Potkali jste se s Jágrem někdy osobně?
V osmi letech – to bylo hned po Naganu – jsem se zúčastnil letní hokejové školy Jágr Teamu, což byl kemp pro malé hokejisty. Byli tam s Jirkou Šlégrem a Martinem Ručinským.
Na ledě jsme se potkali až v minulém ročníku naší extraligy, kdy hrál za Kladno a já ho dokonce bránil při přesilovce. Úspěšně.
A v jednom týmu jste si s někým z vašich idolů zahrál?
Příjemné bylo zahrát si ve Spartě s Jaroslavem Hlinkou, Petrem Tonem nebo Davidem Výborným. Na ně jsem se chodil koukat už jako kluk a vzhlížel k nim.
Dvě sezony jste strávil v Kanadě v juniorské lize WHL. Jak jste se tam dostal?
Jako juniora mě draftoval týmem Kootenay Ice, který sídlí ve městě Cranbrook v Britské Kolumbii, tak jsem si sbalil pár švestek a jel. Po dvou letech jsem se ale vrátil do Sparty, protože jsem si nenašel angažmá v NHL.
Jak byste srovnal úroveň naší a kanadské juniorské ligy?
Má nesrovnatelně vyšší úroveň než česká soutěž, kluci i trenéři mají profesionální přístup. Ráno jsme museli na zimní stadion, před tréninkem byla rozcvička, po něm jsme zašli ještě do posilovny, což tady vůbec neexistovalo. Tady člověk v juniorech přijde, převlíkne se a jde si zahrát. Tam to byl pořád jen hokej, hokej, hokej.
Zvykl jste si na pověstnou kanadskou tvrdost?
Chvíli mi to zvykání trvalo. WHL je hodně tvrdá, k čemuž přispívá i užší kluziště. Měl jsem občas od nárazu pohmožděné plíce, nebo mi jednou dvoumetrový stokilový floutek zlomil vystřeleným pukem kotník, se kterým jsem pak dva měsíce marodil. Hra je tam hodně kvalitní, ale řezalo se to. Sám jsem se za ty dva roky stačil asi třikrát porvat. Ale jednou jsem měl na hlavě tři boule najednou, takže pak jsem s rvačkami přestal. Každý tým měl alespoň jednoho ranaře, který mstil své spoluhráče, když je někdo srazil. Kanaďani mně připadali jako takoví roboti, kteří udělají to, co jim trenér řekne. Kdyby jim řekl, ať skočí z mostu, tak by snad i skočili.
Jak tam juniorský hokej prožívali fanoušci? Chodí vůbec?
V Čechách se mi třeba nikdy nestalo, že by na nás chodili fanoušci. Tady se na juniory chodí dívat jen rodiče, ale v Kanadě hokejem lidé žijí. I když má Cranbrook jen asi 20 000 obyvatel, měli jsme pokaždé zaplněnou halu. Po zápasech se poskytují rozhovory do médií, včetně televize, točili jsme reklamy. Byli jsme tam za celebrity, spoustu věcí jsme dostávali zdarma nebo s velkou slevou. Neplatili jsme vstupenky do kina, velké slevy jsme měli třeba v občerstvení Subway, což bylo příjemné. Lidé nás zastavovali na ulici, aby si popovídali. Kanaďané jsou velmi příjemní lidé.
Co vám tam bylo naopak nepříjemné?
Nepříjemné a velmi náročné bylo cestování na zápasy. Některé týmy neměly na leteckou přepravu finance, a tak, aby to bylo spravedlivé, jezdili všichni na utkání autobusy. K prvnímu utkání play-off jsme do města Brandon v Manitobě, vzdáleného téměř 1 600 kilometrů jeli autobusem 16 hodin…
Byl jsem v týmu jediný Čech?
Hráli tam se mnou jen krátce dva Češi, jinak byli v týmu samí Kanaďané. Ale vycházeli jsme spolu úplně v pohodě, chytil jsem dobrou partu. Angličtinu jsem uměl už z domova, takže bylo snadné se brzy adaptovat. Náš trenér měl za manželku Češku původem z Karlových Varů, ale trochu mě zklamal její přístup. Neměla chuť se s námi bavit česky, až jsem měl pocit, že se stydí za to, odkud pochází.
Bylo vám tehdy 18 let, nestýskalo se vám po rodině? Jak často jste se dostal domů?
Doma jsem byl jen jednou, a to hned na první Vánoce. Druhý rok jsem v Kanadě musel zůstat, kvůli zlomené noze. Bydlel jsem sice ve výborné rodině, ale je to přece jenom něco jiného, než když kolem vás skáče maminka. Ale denně jsme byli s rodiči i s přítelkyní v kontaktu přes skype.
A partnerka vydržela dvouleté odloučení?
Vydržela. Jsme spolu pořád.
Stihl jste si Kanadu prohlédnout?
Za sezonu jsme sehráli 70 až 80 utkání, takže jsme byli pořád na cestách nebo hráli doma, a tak jsem nic kromě hokeje téměř nestíhal. Měl jsem ale štěstí na rodinu, u které jsem bydlel. Brali mě na výlety do Skalistých hor, které začínaly hned za městem. Jejich nádherná příroda mě dostala. Byly z nich krásné výhledy na naše město i na jezera, v zimě jsme se tam doslova brodili sněhem. Jednou jsme zřejmě málem narazili i na medvěda, protože u jezera jsme našli roztrhané lososy.
Byl jste členem několika juniorských reprezentačních týmů. Jak jste se do nich dostal?
V šestnácti to začalo hromadným kempem, kde nejdřív trenéři vybrali tak 60 hráčů. Potom se ještě trénovalo, hrálo mezi sebou a na konci kempu si vybrali tým pro mistrovství. Dostal jsem se tam a pak jsem vydržel až do dvacítek. O mistrovství v roce 2010, které se hrálo v Kanadě, jsem ale kvůli zlomené noze nakonec přišel.
V současné době působíte v týmu Lva Praha. Jak hodnotíte Kontinentální hokejovou ligu?
Je to určitě kvalitnější soutěž než naše extraliga, ale podle mého názoru mezi nimi zas tak obrovský rozdíl není. Samozřejmě jsou v KHL hodně šikovní hráči, ale jelikož ruské týmy mají pravidlo, že za ně může nastoupit maximálně pět cizinců, tak se tam dostávají i hráči, kteří nemají takovou úroveň, jakou by mohli mít hráči z ostatní Evropy.
Nebránil byste se angažmá v ruském týmu?
Určitě bych se nebránil, i když rusky umím tak pět slov. Hodně se mi líbilo v Petrohradě, je to nádherné město. Sejít se v jednom týmu s Iljou Kovalčukem, to by bylo perfektní angažmá. Líbilo se mi také v kazašské Astaně, kde postavili úplně nové moderní město. Ale kdybych se měl jednou stěhovat, tak určitě jen s přítelkyní a naším psem.
Jak snášíte cestování letadlem?
Mně to vůbec nevadí, létám od malička, takže s tím nemám sebemenší problém. Pravda ale je, že na Dálný východ do Vladivostoku nebo Chabarovsku jsem ještě neletěl…
Co děláte na tripu? Jak trávíte čas?
Na tripu nemáme moc co dělat. Maximálně se jdeme do města na chvilku projít. Trenér nás pořád drží na středoevropském čase. Vstáváme až během dne nebo odpoledne, a když tam mají noc, tak my přelétáváme k dalším zápasům.
S kým sdílíte pokoj na hotelu?
Bydlíme na pokoji společně s Jirkou Sekáčem. Hrajeme proti sobě hry na playstationu a koukáme na filmy. Nebo chodíme s klukama posedět a pokecat na pokoj k masérům a pak si jdeme lehnout. Máme danou večerku i budíček, takže moc neponocujeme.
Jak vůbec vypadá váš obvyklý denní program? A co životospráva?
Vstávám v osm hodin, nasnídám se, odjedu na Spartu, máme rozcvičku, pak trénink. Po tréninku jdeme do posilovny. Potom jedu na oběd a pak zůstávám doma.
Se životosprávou se to má tak, že se nemůžu bavit, tak jako ostatní lidé. Hlídám si váhu, mám 86 kilo, nepřežírám se. Člověk musí sám vědět, v čem se cítí dobře, jestli ve sto kilech nebo v osmdesáti. To je čistě na vás. Každý z hráčů hlídá sám sebe a řídí si svůj denní režim.
Udržujete nějaký předzápasový rituál nebo zvyk?
To nemám, ale vždycky si raději zavazuji levou brusli jako první.
Kde jste trávil letošní Vánoce a Silvestra?
Letos vyšly zápasy na 15. a 28. prosince, takže o svátcích jsme mohli mít volno. Tentokrát byly ale Vánoce krušné, protože nám 21. prosince vykradli byt v Hloubětíně, takže jsme je oslavili u našich rodičů. Na Silvestra jsme byli s přítelkyní v její restauraci.
Vaše přítelkyně provozuje v Klecanech restauraci, co vy a kuchyně?
Přítelkyně má steakhouse U mlsnýho bejka, a já tam v létě vypomáhal jako číšník, samozřejmě bez nároku na honorář (smích). Má tam kuchaře ze známého podniku Kozička, kde se naučil připravovat výborné steaky.
Já tradiční česká jídla moc nemusím, spíš miluji italskou kuchyni a taky mám rád steaky. Sám si je dokážu i připravit. Z Kanady jsem si navíc přivezl recept na vynikající barbecue omáčku. Také nejsem fanoušek piva, ale spíš si dávám bílé víno a chutná mi i Captain Morgan.
Jak snášíte zájem fanynek?
Samozřejmě potěší, když někoho zajímáte. Některé fanynky čekají po zápase na fotky a na podpis. Vybavuji si, že ještě na Spartě, když jsme měli posezónní autogramiádu, tak jedna holka chtěla podpisy na prsa.
Blíží se olympiáda, KHL bude mít přestávku. Už víte, jak vyplníte olympijskou pauzu?
Tým bude mít soustředění ve Švýcarsku, a pak se letí do Dubaje. Takže spíš za teplem než za sněhem. Ale našim klukům i holkám v Soči budeme určitě fandit.
Dominik Pacovský (* 1990 v Praze)
Útočník, odchovanec pražské Sparty. V letech 2008-2010 hrál kanadskou juniorskou soutěž WHL. Juniorský reprezentant České republiky (U16, U17, U18, U20). Od roku 2010 hrál extraligu za Spartu Praha, od října 2013 nastupuje za tým HC LEV Praha. Je svobodný, žije s přítelkyní Markétou.
